Sprchový kout funguje dobře jen tehdy, když voda ví, kam má běžet, a nezůstává stát v koutech. Základní volba „jaký spád“ proto není jen estetika, ale rozhodnutí o pohodlí, bezpečnosti a údržbě. V praxi se nejčastěji používá spád 1–2 % směrem k odtoku, což znamená přibližně 1–2 cm na každý metr délky. Když to uděláte správně, voda mizí rychle, spáry nezůstávají vlhké a dlažba netrpí.
Úplně první, co si ujasněte, je typ odtoku, protože ten diktuje samotnou geometrii spádu. U bodového vpusti uprostřed koutu se tradičně dělá spád do „čtyř rovin“, tedy od všech stran ke středu, a běžný je 2 %; funguje to skvěle, ale vyžaduje pečlivé řezy dlaždic. U liniového (žlábkového) odtokového žlabu u stěny si můžete dovolit jedinou, souvislou spádovou plochu, a tu klidně držte mezi 1–2 %, protože voda má zkrátka kratší cestu. U předtvarovaných sprchových vaniček bývá spád hotový z výroby a pohybuje se často kolem 2–4 %, takže jen hlídáte správné usazení do roviny podle návodu. Přehnaný sklon sice rychle odvádí vodu, ale hůř se na něm stojí a menší mýdlové kapky mohou „utíkat“ tak rychle, že zůstávají uschlé mapy místo plynulého splachu. Pravidlo palce proto říká: u bodového odtoku mířit na 2 % a u liniového 1,5–2 %; při menších plochách klidně blíž ke dvěma, u delších ploch dávejte pozor na komfort chůze a rovinnost. Pokud máte extra velký sprchový prostor, je lepší rozdělit plochu na zóny se stejným směrem spádu, než experimentovat s „prkny“ a protispády.
Materiál a formát dlažby mají na pocit i funkci spádu větší vliv, než se zdá na papíře. Malé mozaiky se díky mnoha spárám snadno přizpůsobí křivkám ke vpusti a snášejí i vyšší spád okolo 2–2,5 %, navíc spáry přidávají trakci proti uklouznutí. Velkoformátové dlaždice naopak vyžadují velmi čistou, jednotnou rovinu a u liniového žlabu je rozumné držet spád spíše mezi 1–1,5 %, jinak riskujete „zlomy“ a kaluže na hranách. Příliš hladké povrchy, glazury s efektem „mokré sklo“ a kamenné leštěné desky zvyšují riziko uklouznutí, proto spoléhejte na protiskluzné třídy a spáry jako přirozené „drážky“. Tmavé, jednolité povrchy záludně maskují film mýdla a šamponu, a tak je vhodné, aby sklon pomáhal zbytky rovnou stáhnout k odtoku místo toho, aby zůstávaly jako matný závoj. U epoxidových spár je odtok rychlejší, protože drží méně vody, ale o to víc vynikne chyba v lokálním protispádu. Pokud chcete velké dlaždice a rovný design, směřujte k liniovému odtoku a nižšímu, avšak přesně provedenému spádu; pro „bezstarostnou“ pokládku a jistou trakci zvažte mozaiku a vyšší spád. Ať už zvolíte cokoli, klíč je v rovnoměrnosti a vytažení spádu bez „misek“ u stěn.
Samotná konstrukce spádu začíná už ve skladbě podlahy, ne až u lepidla a dlaždic. Podklad (beton, suchá podlaha, potěr) musí být soudržný, vyrovnaný a připravený na přesný „fall“ vytvořený buď spádovým potěrem, nebo spádovou stěrkou. Hydroizolace se aplikuje na již vyspádovaný podklad, ne na rovinu, jinak si z ní uděláte skluzavku pro vodu do rohů. Těsnící pásky a manžety kolem vpusti či žlabu musí kopírovat sklon a navazovat bez zlomu, protože ostrý přechod je typické místo, kde zůstává „čočka“ vody. Lepidlo má být spíš nástroj pro plnoplošné podložené lože než poslední chvíle pro „doježdění“ spádu; na milimetry ano, na centimetry ne. Přechody mezi rovinami táhněte v dlouhém tahu latí nebo hliníkovým pravítkem, ne „po kusech“, jinak si naděláte kaskádu lokálních misek. Vpust usazujte s ohledem na finální tloušťku dlažby a roštu, aby okraj seděl lícem ke keramice a nevznikla kapsa. Nakonec proveďte zátopovou, respektive „kbelíkovou“ zkoušku – nalijte několik litrů vody a sledujte, zda se zrcátko nikde nedrží déle než pár desítek sekund.
Hydraulika je druhá půlka příběhu, a bez ní ani perfektní spád nezachrání přepadávající vodu. Dešťová sprcha (rain) s velkou hlavou běžně dává 12–20 l/min, běžná ruční sprcha kolem 8–12 l/min, a moderní komba to umí i nasčítat; žlab DN50 s kvalitním sifonem odvádí kolem 40–60 l/min, speciální sifony i více. Když je odtok na hraně kapacity, začne se tvořit „jezero“ i při správném sklonu, proto si čísla raději srovnejte ještě před obkladem. Dlouhé liniové žlaby rozkládají přítok na delší hranu a zvládají špičky lépe, ale potřebují pečlivé čištění vlasových lapačů, jinak kapacita padá už po pár týdnech. Bodové vpusti jsou tolerantní k nečistotám, zato citlivé na přesnost spádu z více směrů – stačí malá sedýlka a máte trvalé louže v rozích. Pokud plánujete velkou horní sprchu a zároveň parní box či hydromasáž, počítejte s kumulací průtoků a volte žlab se sifonem vyšší třídy, spád aspoň 2 % v krátkých úsecích a co nejkratší trasu odpadu. Praktický test je jednoduchý: pusťte sprchu naplno, za minutu vypněte a sledujte, za jak dlouho se plocha „vynuluje“ – ideál je v řádu desítek sekund, ne minut.
Speciální situace mají své vlastní „výjimky z pravidel“, ale vždy s jasnou logikou. Bezbariérové sprchy pro vozík nebo chodítko obvykle míří na nižší, souvislý spád 0,5–1 % do liniového žlabu u nejbližší stěny, aby kola necítila „sráz“, a hranici suché zóny pak drží kvalitní stěrka a těsný sprchový závěs či sklo. V malých bytech, kde není prostor na práh, pomůže neviditelná retence – tedy delší žlab s vyšší kapacitou a celistvý sklon, který vodu „táhne“ dřív, než se dostane ke dveřím. Podlahové topení zvyšuje komfort schnutí a tím i toleranci na o chlup menší spád, ale neřeší chyby v protispádu; naopak roztah teplem zvýrazní nerovnosti. U přírodního kamene počítejte s impregnací a raději volte konzervativní 1,5–2 %, protože povrch časem mírně zdrsní a kapky se „lepí“. Pokud je na trase dlouhá, vodorovná větev odpadu, zvyšte pečlivost na čištění sifonu – jinak se vám do týdne „překlopí“ celá bilance a voda bude stát i na vzorně spádované ploše. Jestli se vám zdá, že se loužičky drží stále na stejném místě, jde typicky o lokální misku – to lze zachránit injektáží samonivelační stěrkou ve vrstvičce do 2 mm a novým lepením roštu do úrovně.
Aby se to celé dobře navrhlo i spočítalo, pomozte si jednoduchými čísly a provizorní „geodézií“. Pro 2% spád na 120 cm znamená rozdíl výšek 24 mm, pro 1,5 % na 90 cm je to 13,5 mm; stačí si to přenést tužkou na stěnu, vycvaknout šňůru a kontrolovat latí se sklonovou libelou. Nejčastější chybou je honit spád až lepidlem pod dlažbou, místo abyste si ho poctivě „vybetonovali“ už v potěru nebo spádové stěrce. Při liniovém odtoku si předem nanečisto položte dvě tři dlaždice na distanční křížky a zkontrolujte, jestli horní hrana roštu chodí v jedné rovině se spárou – ušetříte si nekonečné dolaďování. Kolem žlabu a vpusti používejte systémové manžety a butylové pásky, které se nechají zalomit bez ztráty těsnosti; silikon patří až na viditelné dilatace, ne pod hydroizolaci. Spád táhněte od nejvzdálenější hrany ke žlabu, ať si „nezabetonujete“ vodu do kapsy u soklu; co nejméně lomů znamená nejméně problémů. Po dokončení si napište malý „provozní řád“: jednou za týden vyjmout košík ve sifonu, jednou za měsíc prolít horkou vodou, jednou za čtvrt roku zkontrolovat rošt a okraje na usazeniny.
Shrnuto: klíč je v jasném směru vody, adekvátním sklonu pro zvolený odtok a v disciplíně při konstrukci vrstev. Držte se osvědčeného rozpětí 1–2 %, přičemž u bodového vpusti preferujte 2 % a u liniového žlabu 1,5–2 %, slaďte průtok sprchy s kapacitou sifonu a otestujte výsledek „kbelíkem“. Jakmile přenecháte spád „náhodě“, vrátí se to loužemi, skvrnami a plísní v rozích, i když bude materiál sebelepší. Správně navržený sklon se nepozná podle čísla v projektu, ale podle toho, že o něm při každodenním používání vůbec nevíte. A právě to je cíl: sprcha, která sama „přemýšlí“ a nechá vás v klidu.